SDÍLÍME VAŠI RADOST

Pár měsíců po Alpách přišli s nápadem obejít Českou republiku, hezky postupně po etapách, tak aby se na podobnou cestu mohl vydat každý. A trekování tak přiblížit všem, i bez nutnosti brát si několikaměsíční dovolenou, anebo cestovat přes půl světa a jako bonus při tom o trochu víc poznat naší krásnou vlast. Tu, na kterou, při našem cestování po celém světě, všichni tolik zapomínáme.

Celý svůj projekt pojmenovali Má vlast. A přesně na Stoleté výročí republiky, 28. 10. 2018, naplánovali začátek jejich hraničního putování. V krásném prostředí NP Šumava udělali první kroky podél hranic a vyrazili dál po směru hodinových ručiček. V Českém lese na ně dýchala historie a procházeli kolem zaniklý obcí, navštívili nejzápadnější a nejsevernější bod ČR, přešli 130 km dlouhé pásmo Krušných hor a postupně dál po etapách poznávají krásy naší vlasti.

Co všechno se dá zažít jen pár desítek kilometrů od domova v rámci naší krásné kotlinky? Stačí na pár dní vyrazit a zjistit to!

Jsou dvě možnosti, jak se na ostrov můžete dostat. A to malým letadlem pro 19 pasažérů – to je rychlejší, ale dražší varianta. Anebo můžete jet místním trajektem, který na ostrov mimo sezónu jezdí dvakrát denně (pouze za příznivého počasí) a převeze až 250 pasažérů. My si samozřejmě zvolili trajekt.

Nemůžu říct, že počasí bylo vyloženě špatné. Jenom hodně foukalo, a proto byly veliké vlny. Celá loď se houpala. Bylo to jako 50 min na horské dráze. Teď už bohužel chápeme, proč se trajektu říká „sea sickness ferry“. Z lodi jsme spěchali ven mezi prvními. 😊

Na ostrově je totiž velká spousta krásných míst, a právě ty jsme dva dny prozkoumávali.

Little Great Wall
Toto je naše nejoblíbenější místo na celém ostrově. „Malá čínská zeď“ vás dovede až na Hsiao Changcheng, což je nejkrásnější vyhlídka na ostrově a právem patří k nejnavštěvo­vanějším místům, odkud lze obdivovat východní část pobřeží, skálu nazvanou Sleeping Beauty (Spící krásku) a Dog Rock (Psí skálu). Výhledy na oceán tu mají tisíce odstínů modré.
Měli jsme štěstí a při naší návštěvě na tomto kouzelném místě jsme byli sami. V jedné chvíli si v altánku užívám výhledy na krásný Pacifik a v druhé chvíli se mi oči zalívají slzami a celou mě naplňuje dojetí a láska při pohledu na klečícího Michala, který v dlaních drží červenou krabičku s prstýnkem.
Ano!
Přesně na tomto úžasném místě, v dokonalý moment, kdy jsme byli sami dva obklopeni nádhernou přírodou okolo, mě Michal požádal o ruku.
A ANO byla samozřejmě má odpověď, na kterou si Michal musel chvilku počkat, protože se mu povedlo mne opravdu překvapit.

Takže letošní rok nám začne nové dobrodružství, kterému se říká „manželství“. ♥

Teď již jistě chápete, proč Green Island zůstane navždy v našich srdcích a vzpomínkách.
Není to však pouze o těchto zmíněných místech a o krásném překvapení, které mi Michal připravil. Tento malý ostrov toho nabízí mnohem více. I na tak malém kousku země je opravdu, co objevovat.

Krásná zákoutí, kamínkovokorálovité pláže, romantické zátoky, skalní vyhlídky, útesy porostlé zelení, altánky u cesty, západy a východy slunce, jeskyně, a hlavně ty výhledy na tu krásnou přírodu všude kolem.
Tento ostrov je velice vyhledávaný pro své podmořské krásy, které se v jeho blízkém okolí ukrývají pod hladinou oceánu.

Cesta zpátky

Poslední ráno na ostrově jsme si sjeli opět hned ráno na otvíračku koupit lístky na, loď smrti“, abychom měli jistotu, že se vejdeme. Tentokrát nám počasí přálo. Moře bylo klidné a nebyly skoro žádné vlny, a tak jsme během té pohodové cesty zpátky na Taiwan dokonce i klimbli.

Shrnuto a podtrženo:

NÁVŠTEVU GREEN ISLANDU JSME SI OPRAVDU UŽILI
a doporučujeme ho navštívit.

Jako bod A, tedy začátek cesty, jsem si určil Salzburg, kam jsem odjel v polovině srpna. Původní plán byl vydat se na jih přes Alpy a dojít do Triglavského národního parku na Slovinsku. Byl to ambiciózní plán, který jsem nakonec během cesty několikrát změnil, proklínal ho, vzdával ho a znovu měnil. Nakonec jsem dorazil zpět do Salzburgu.

Dohromady jsem ušel něco mezi 180 až 200 kilometry. Nevím to přesně, protože hodinky, na které jsem spoléhal a jež mi měly všechno přesně měřit, jsem si rozbil třetí den a nesl je pak jako těžítko v batohu.

Jak už jsem říkal, mou cestu jsem začal na okraji Salzburgu, odkud jsem vyrazil ke svému prvnímu cíli – jezeru Königssee. První den šlo všechno podle plánu a na večer jsem dorazil k asi nejturističtějšímu jezeru Německa. Tam nastala první zkouška, a to najít si místo na spaní. Při plánování téhle cesty jsem se totiž rozhodl, že si to celé trochu okořením tím, že si s sebou nevezmu stan, ale pouze karimatku a spacák.

Z poměrně jednoduchého rozložení „táboru” někde u stromu se tak stalo hledání mnohem pečlivější.

Okolí Königssee přimoníná centrum Špindlu s parkovištěm o velikosti průměrné vesnice. V propoceném triku, s krosnou na zádech a karimatkou jsem byl takhle na večer jako pěst na oko a podle mě bylo očividné, že se chystám k něčemu, co není úplně povolené.

Jako správný kriminálník jsem si svůj lup vytipoval ještě za světla a počkal si, až se setmí, abych snížil riziko dopadení. A povedlo se! Ukradl jsem si na noc svou první lavičku i se střechou, která se toho večera rozhodně hodila. Nepříjemnosti z první noci na mě doléhaly opakovaně, a to každý večer. Vždy jsem řešil, kde složím hlavu, koho potkám nebo jestli mě zavřou za to, že spím tam, kde nemám, ale zásadní otázka byla každý večer stejná…Kolik pavouků mi v noci vleze do pusy?!

Nakonec to ale dopadlo dobře. Zažil jsem si pár osobních krizí, které přešly pouhým vypuštěním páry nad tím, co je to sakra za kopec přede mnou! Jiné byly ale složitější a nestačilo si jen zařvat. Musel jsem se nad nimi více zamyslet a zkrátka je překonat v hlavě, což byl pro mě hlavní důvod, proč jsem chtěl jít. Být sám se sebou.

Bylo to pro mě těžké? Bylo. Přemýšlel jsem každý den aspoň jednou nad tím, že skončím? Ano. Šel bych znovu? To rozhodně!

Tak příště třeba to Santiago.

Tak jako na začátku každého našeho dlouhodobého dobrodružství v nové zemi následovalo po příletu pár okoukávacích dnů plných objevování okolí a zařizování nezbytností ke každodennímu životu. První týden jsme strávili v Calgary, kde jsme obstarali bankovní účty, obepisovali všemožné potencionální zaměstnavatele, hledali ubytování. Věděli jsme, že ve městě v žádném případě zůstávat nechceme. Co nás drželo první týden v Calgary, byl zápas NHL, na který dostal Ráda vstupenky ještě před odletem. Jeden velký zážitek jsme si tedy odbili v prvních dnech a hned potom se přesunuli do městečka Canmore, které leží těsně před branami národního parku Banff v kanadských skalnatých horách, asi hodinu jízdy na západ od Calgary.

Proč zrovna Canmore? 

Z všemožných facebookových skupin, blogů a rozhovorů víme, že je Canmore mezi čechy velice oblíbené. A není se čemu divit. Toto městečko je branou do národního parku plné ubytovacích zařízení, restaurací, sportovních center, tedy cíl turistického ruchu a tím pádem nabízí velkou spoustou pracovních pozic. Dalším důvodem jsou hory. Všude okolo. Pokaždé, když jsme se podívali z okna, cestou do práce, na nákup, nebo na procházku, všude nás doprovázel pohled na dominantu města – The Three Sisters. Narozdíl od dalších, už menších měst, která pokračují dále národním parkem, jakou jsou Banff, nebo Lake Louise, nabízí Canmore více kulturního i sportovního vyžití. 

Do Canmore jsme se přistěhovali v půlce listopadu, kdy nebyl ještě skoro žádný sníh, ani mráz. Práce bylo v tu dobu dostatek, takže jsme hned během prvního týdne nastoupili na úklid do hotelu. I ubytování se nám naskytlo rychle. Jen co otevřeli první ski areály jsme pořídili lyže i snowboard a hned, co se nám podařilo koupit pořádné auto, vyráželi jsme na svahy, co jen to šlo. Střídavě jsme navštěvovali střediska Sunshine a Lake Louise. S mrazy, kdy teploty klesaly až k –30 stupňům Celsia, zamrzalo vše, co šlo. Krom našich vlasů, řas a vousů při cestách do práce i všechna jezera, rybníky a hřišťě, kde se to v létě hemží hráči basketbalu, nohejbalu, volejbalu a tenisu se přes zimu proměnily v ráj pro bruslaře a hokejisty. V Canmore jsou taková hřiště hned čtyři, a to i s večerním osvětlením, kdy se můžete prohánět po ledě dlouho do večera a úplně zadarmo. Led denně dostával skvělou péči od rolby. Potkávat rolbu denně na silnici byla také podívaná, která se vám může naskytnou pouze na severu 🙂 O zimní vyžití tam opravdu není nouze. My si zimu naplno užívali až do konce února, kdy i tam dorazila korona virová krize. Ze dne na den tak zavřeli skiareály, byl omezen průjezd národním parkem, zavřela se parkoviště, hotely i restaurace, spoustu lidí tak přišlo o práci. Canmore plné turistů se najednou proměnilo v město duchů.

S létem se zas všechno vrátilo v rámci možností do normálu, jen bez zahraničních turistů. Řada míst tak byla jen pro nás. I když stále platila řada omezení, léto jsme si náramně užili. Každou volnou chvíli jsme vyráželi kempovat a chodit po horách. Vystoupali jsme nespočet horských vrcholků, navštívili několik jezer, z jejichž tyrkysové barvy se jen tajil dech, potkali medvědy, losy, vlky i lišky, trávili noci u ohně a přespávali ve střešním stanu. V dalším článku Vás sebou vezmeme na naše nejoblíbenější treky a místa.

Pokud byste mezitím chtěli nakouknout, co všechno jsme v Kanadě navštívili, koukněte na

https://www.instagram.com/dajahof/

http://dr-travelblog.com

A teď, když jsme konečně zas na nějakou delší dobu doma, sedneme zas do naší obytné dodávky a prozkoumáme skrz na skrz konečně i tu naši zemičku a naše tipy na výlety budeme sdílet na webu https://www.vanlifeczsk.cz nebo instagramu https://www.instagram.com/vanlife_czsk/ 🙂

Pokud jste se dočetli až sem, moc Vám děkujeme a těšíme se zase příště!

5.10. jezdím na kole po Lumbini garden. Zde se narodil Buddha. Nocuju ve vesnici, kde chcípnul pes.
6. se přesouvám podél jižní hranice až k národnímu parku Chitwan. Na první dobrou randím s nosorožcem. Konečně příroda!
Sedmého října koupu slony. Oni pak koupou mě.
Osmého trekuji džunglí. Tygra jsem neviděl. Doufám, že alespoň on viděl mě.
9. opouštím nepálský jih a mířím do hlavního města. What come do? Kathmandu!
Desátého. Procházím městem. Vyšlapuju k Monkey temple – Swayambhu! Je Dasain.
October eleven. Končí mé samotářství. Už ve třech pozorujeme obřadní kremace v Pashupatinath.
Dvanáctého letíme na nejnebezpečnější letiště světa. Startujeme trek.
13.10. rozkoukáváme se v Himalájích. Namche Bazaar. Nocleh u šerpy.
Čtrnáctého máme v nohách asi nejnáročnější úsek. Odměnou je buddhistický chrám Tengboche. Mysteriózní.
Patnácka. Trekujeme do Dingboche. Teď už je opravdu pořád na co koukat. Jak dolů tak hlavně nahoru.
16. Aklimatizujeme se. Pereme si. Sprchujeme se! A taky ochutnáváme vzduch nad 5000 m.n.m.
Sedmnáctého máme velikány na dosah. Pumori a Nuptse vypadají přísně. Začíná jít do tuhého.
Den D. (18.10.2019)
Dopoledne Kala Pathar (5545 m.n.m).
Odpoledne Everest Base Camp (5364 m.n.m).
Večer umírám.
Devatenáctého. Neumřel jsem. Zahajujeme sestup. Bereme to hopem.
20.10. Namche. Zase u šerpy. Poslední Dhal Bát. Vždycky jsem měl rejži rád. Předtím.
Dvacetjedna. Poslední noc v horách. Mniší slavnost za oknem. Letiště za lesem.
Dvaadvacátého si užíváme chaos v Lukle. Nakonec odlétáme. Ale jinam.
23.10. Opět v Kathmandu. Durbar square. Opět sám.
24. Poslední den. Ranní trhy. Polední balení. Večerní zácpy. Odlet. O půlnoci přestupuju v Dubaji.
Je dvacátéhopátého října 2019. V osm přistávám v Praze. V devět se vítám s rodinkou. Mám se jít oholit.

Práci jsme mohli mít díky WHS vízům, stejné, jako jsou na Nový Zéland. Rozdíl je ten, že zde není žádná kvóta a žádat můžete kdykoli. Když nastal den D a my měli víza v pase, přišla neskutečná radost a strach zároveň. Informací bylo všude po málu a dokonce ani ambasáda, u které jsme hledali pomoc na začátku naší cesty, nám nebyla schopna poradit. S mizivou španělštinou, ale se stálým úsměvem na rtech, jsme si dokázali obstarat občanky, koupit auto a předělat ho na obytný hrad. Celkem nám to zabralo tři týdny, ale podařilo se, a my měli Toyotu 4Runner, kterou jsme pojmenovali Marčélo. 

V Jižní Americe není problém kempovat kdekoli, ale je vždy lepší být připraven. A proto jsme celou dobu používali aplikaci iOverlander, která nám nejen pomohla s hledáním místa ke spaní, ale zároveň nás varovala před možným nebezpečím. Nestojí vůbec nic a dá se používat i offline. Stejně tak, jako mapy Maps.me, na které nedáme dopustit. Někdy Vás, tím, že jsou offline, zavedou do neobjevených koutů země, kde se občas nedá projet, ale za to máte nezapomenutelné zážitky! Celkem jsme projeli 4 země Jižní Ameriky – Chile, Argentinu, Bolívii a Peru. Kempovali jsme na různých místech, ať už s výhledem na zasněžené píky hor, bouřlivý oceán nebo přímo v centru rušného města. Pracovali jsme po dobu 9-ti týdnů v Chile a Argentině, najeli neskutečných 25.000km, nachodili stovky kilometrů, posunuli své hranice strachu a i na to dno jsme si sáhli. Ovšem tu zkušenost bychom nevyměnili za nic na světě.

Kdybychom měli vyšvihnout nejlepší místa, určitě to bude Patagonie, ráj jezer, lesů a ledovců. “Ruta 68” v Argentině, plná neskutečných útvarů, které nabízely skvělé fotky ze všech úhlů za dne i v noci. Huayna Potosí, naše (zatím) jediná zdolaná šestitisícovka, park Sajama a přírodní termály, odkud se daly pozorovat alpaky dovádějící okolo vulkánu. Z Peru určitě No.1 Machu Picchu a její “sestra” Choqueqiero, která je stále neobjevená, a máte tak možnost objevovat okolí po své ose a v neposlední řadě nádherná jezera a hory, jako je Alpamayo či Huascarán.

Za celý rok cestování jsme využili Airbnb jen 3x, a to, když jsme byli nemocní nebo opravovali Marčéla. Do restaurace jsme si vždy zašli za odměnu po náročných trecích, a tak jsme se naučili spoustu zajímavých a nových receptů. Naučili jsme se taky hodně trpělivosti, protože být společně 24/7 chce neskutečnou dávku shovívavosti. Určitě nám proběhlo hlavou, že to vzdáme, a vydáme se každý svou cestou, ale nechtěli jsme dát na prvotní naštvanost, vše probrali a shodli se na kompromisech a pokračovali tak v dobrodružství. Je to až s podivem, že oba dva jako střelci, jsme se nezabili, ale naopak nás cesta posílila natolik, že jakýkoli problém je pro nás teď hračka. Cestování po Jižní Americe rozhodně není snadné, je to výzva, ale to, co zažijete a jaké zkušenosti naberete, se nedá s ničím srovnat.

Začalo to tím, že jsem po vysoké škole chtěla ujít nějakou pořádnou dálkovou trasu a rozhodla jsem se pro Pyrenejskou GR10 od oceánu až k moři. Neměla jsem příliš mnoho vybavení, ale rozhodně mi nechybělo odhodlání. Proto jsem také oslovila značku Hannah v rámci jejich programu Hannah Grant, který podporuje „obyčejné cestovatele, aby si splnili své neobyčejné sny“, zda by mě nechtěli v mé misi podpořit. Myslela jsem, že to je nereálné, ale chtěla jsem to alespoň zkusit. Sešli jsme se krátce v Plzni na jejich centrále, poznali jsem se, popovídali si o tom treku, o vybavení, které by se mi hodilo – a ono to fakt vyšlo. Hannah Grant podpořil moji vysněnou cestu a poskytl mi nejdůležitější věci, které jsem na ty dva měsíce každodenně potřebovala: stan, spacák, batoh, hole a oblečení. GR10 je cesta plná krásných hor, jezer a p cestě je možné téměř kdekoli stanovat bez omezení. Nebyla jsem si jistá, zda se mi podaří ji celou ujít, ale musím přiznat, že i důvěra Hannahu mě motivovala se nevzdat.

Po skončení GR10 jsem nastoupila do práce, nicméně hikování delších tras se mi zalíbilo. Proto jsem se rozhodla část své dovolené použit na další solo cestu. Musela jsem kvůli pandemii na poslední chvíli měnit plán i trasu, ale nakonec jsem se rozhodla přejit pohoří Rila a Pirin v Bulharsku. Balkán mě lákal už delší dobu a tato bulharská pohoří opět splňovala nároky, které jsem měla i na GR 10 – vysoké rozmanité hory, jezera a ne tolik regulované stanování jako v jiných zemích. Jak ve Francii, tak v Bulharsku není na těchto trasách běžně příliš turistů. Když jsem oslovila Hannah, zda by neměli zájem znovu spolupracovat a podpořit tento můj opět docela ambiciózní výlet, velmi mile mě překvapila jejich kladná odpověď. Bulharská pohoří předčila očekávání a já jsem pyšná, že to bylo opět v Hannah výbavě!

Celý program Hannah grant mi především dodal pocit, že mám na to být jednou z jejich ambasadorek, což mě naplňuje opravdovou radostí. Jsem ráda, že tenhle program otevírá možnosti pro mladé cestovatele, protože je to podpora nejen materiální, ale i psychologická, tedy že vašemu snu někdo věří. Jsem vděčná, že se obě trasy povedly a těším se na další. Díky Hannahu se na cestách cítím ještě víc venku jako doma😊

Motivace k této cestě byla výprava, kterou jsme my tři podnikli rok předtím ve stejném složení (Petr, Dan a Ondra). Ze spontánního nápadu vyjet z domu na kole a dojet se vykoupat k italskému moři se stal zážitek na celý život. Tehdy to bylo pouhých 900 kilometrů. Během této cesty ani nejde o samotnou jízdu na kole jako spíš o to, co v tomto krátkém čase zažijete a vidíte. A ještě víc o to, jak se vám otevřou oči a získáte jiný pohled na svět. Proto jsme se v dalším roce rozhodli cestu zopakovat. Místo jihu jsme zvolili západ. Důležitý na takové cestě je taky konečný cíl, na který podvědomě myslíte celou cestu, v našem případě Eiffelova věž.

Kdo nás zná nebo sledoval na minulé cestě věděl, že nejsme velcí profíci a spíš než jako závod bereme celou výpravu s nadsázkou. Díky tomu jsme všechno možná zvládli, kdybychom si v těžkých momentech ze sebe samých nedokázali udělat legraci, pravděpodobně bychom ztratili energii. Už od začátku jsme se potýkali s různými problémy. Kromě drobnějších poškození našich bicyklů, došlo k zdemolování celého Danova přesmykače. Dan pak po zbytek cesty přehazoval pomocí klacíku, který před každým větším stoupáním našel u cesty.

Kromě bolestí různých částí těla (včetně té největší, na které se nám pomalu začal dělat mozol) došlo uprostřed Německa i k různým dalším zdravotním problémům, které raději nebudeme detailně popisovat. Když jedete po Holandské pláni a už 30 kilometrů se trať nemění, začíná ale spíše trpět hlava. Tyto problémy jsme ale vždycky řešili naší nadsázkou. Často jsme si dělali pauzy, které tvořili velkou část našeho dne, protože se mnohdy protáhly až na pár hodin. Během nich jsme důsledně doplňovali kalorie (nevěřili byste kolik toho člověk potřebuje sníst, když najede přes 100 km denně), odpočívali a rozjímali na bizarních místech, jako například parkoviště supermarketů. Pohled na naše přechodná obědová útočiště vždy připomínal bezdomovecký tábor.

Veškeré vybavení, oblečení a nocleh jsme si vezli na svých kolech. Pravda, moc jsme si toho nevezli. Za celou dobu jsme si například vystačili s dvěma triky. Z minulé cestu jsme ale věděli, že je nejrozumnější mít co nejlehčí nálož. Každý večer jsme přenocovali někde v přírodě v našich dvou stanech nebo popřípadě v kempu. Po náročné cestě jsme si uvařili nějaký kulinářský zážitek na plynovém vařiči, napsali denní shrnutí naší cesty na náš Instagram (které si stále můžete přečíst zde: https://www.instagram.com/bratrstvobolaverite/) a dopřáli si krátký spánek před dalším dnem na kole. Těch bylo nakonec 15. Po 15 dnech a celkových 1633 kilometrech jsme přeci jen dosáhli svého cíle. Za námi byla opět nepopsatelná zkušenost, nevyzpytatelné kopce Německa, krásná příroda a města Nizozemska a kouzelná krajina venkovské Francie.

Jedná se o jednu z nejméně obydlených oblastí Skotska a s tím se pojí i mnohá příkoří, se kterými jsme musely dopředu počítat. Obchody jsou od sebe pro pěšího dost vzdálené, navíc závislé na dodávkách trajektu, takže nás čekala doopravdy cesta „na těžko“ se zásobami na delší dobu. „Mokro ve stanu, mokro v botách, mokro všude“. Čekaly jsme všechno, nesnáze a špatné počasí i kousající mouchy, tzv. midges. A že tomu tak vůbec nebylo, nás velmi mile překvapilo. Když se totiž na Vnějších Hebridách udělá hezky, přestane pršet, vykoukne sluníčko, zalezou midges nebo třeba ustane vítr, tak pak je to tu opravdový ráj. Ostrovy jsou to občas vskutku nehostinné a každé jen trochu lepší počasí vás mile překvapí. A třeba nalezení zpevněné cesty uprostřed rašeliniště je zde opravdový luxus.

Z Barry, nejjižnějšího obydleného ostrova Vnějších Hebrid, jsme se vydaly až na nejsevernější bod souostroví – Butt of Lewis. Během 16 dnů a s více než 350 kilometry v nohách jsme prozkoumaly celkem 11 ostrovů. Po těch dlouhatánských bílých plážích, dunách, ovčích stezkách, vřesem i rašeliništi a bažinami, kudy nevedla žádná cesta. Občas jsme vylezly na nějaký menší či větší kopec za výhledy nebo objevily skrytou zátoku s tuleni. Jely jsme tam v hlavní turistické sezóně, ale zejména na jižních ostrovech jsme za celý den potkaly třeba jen dva lidi, a to byli většinou místní. Vlastně ani nevíme, pro koho bylo setkání zajímavější. Vždycky to totiž bylo příjemné povídání, ze kterého jsme si odnesly nové poznatky a místní byli nadšení, že jsme se vydaly pěšky prozkoumat tenhle ráj. Pořádné turisty jsme potkaly vlastně až na severu, ale i tam jich bylo opravdu málo. Do té doby to byli pouze tři podobně blázniví pěšáci a něco přes tucet cyklistů. I když jsou Hebridy součástí Evropy, je to tu tak trochu zapomenutý kraj. Možná takový evropský konec světa, s krásnou ale divokou krajinou.

Většina toho, co jsme zažily na Vnějších Hebridách, se snad ani nedá popsat. To si člověk prostě musí zažít sám. A my to můžeme jen doporučit. Usínat každý den za zvuku vln a ovcí, na to jsme si opravdu zvykly. Stejně jako na krásné výhledy, dlouhé pláže, minimum lidí a tu volnost pohybu i myšlenek.

GR 5 tedy začíná přímo u Ženevského jezera, na hranicích Švýcarska a Francie. A hned první etapa dává všem na srozuměnou, že se trasa bude ze všech sil snažit, aby všichni nápadu překonat francouzské Alpy právě trasou GR 5 litovali!

První etapa měřila sice jen 16 km, ale převýšení bylo víc než dostatečné, 1870 v. m. stoupání a 1225 v. m. klesání. A podobně to bylo celu cestu až do Nice. Následující týdny už byly jen lepší. Zvykli jsme si chodit spát před setměním a vstávat po svítání. Svaly si zvykly na každodenní chůzi, záda na tu zátěž v podobě batohu a my už se radovali i během výstupů! Největší radost ale vždycky byla až na vrcholu! Často jsme dokonce měli to štěstí, že jsme už během konce jednoho dne viděli tu krásu, co nás čekala následující den. Někdy dokonce i několik následujících dnů!

Čím víc se člověk blíží k cíli, tím víc se těší na úspěšné zakončení trasy. A proto je potřeba ani na tom konci nespěchat, udělat si čas i na odpočinek, a hlavně si vychutnat skutečnost, že když vše vyjde, tak za pár dní konečně přejdeme celé ty francouzské Alpy vlastními silami. A že to bude jeden z těch zážitků, co nás budou hřát u srdce a dobíjet mu energii ještě hodně dlouho! A právě proto jsme do Nice vstoupili za svítání. Po poslední noci na GR 5, kterou jsme strávili pod širákem a symbolicky přímo v prachu cesty, která nás úspěšně provedla celými francouzskými Alpami. A na které jsme strávili krásných dlouhých 31 dnů.

Mount Baker, mistr světa ve sněhu

Z Vancouveru (o kterém nesmíme zapomenout dodat – jeďte tam!) jsme se vydali na jih, kde jsme brzy narazili na hranice s USA. Ty jsme zdolali s lehkostí dvacetitunového jeřábu a hned za nimi jsme se vydali do srdce hřebene – pod ledovec Mount Baker, kde je nejvíce sněhu na světě. Přímo na kopec jménem Artist Point, ze kterého je asi nejlepší pohled na okolní ledovce Baker a Shuksan.

National Park and Go!

Průsmykem v Kaskádovém pohoří jsme se dostali až do Národního parku Severní Kaskády. Hřebeny v národním parku dosahují 2 800 metrů, takže byly pod sněhem, jarní hikování si lze tedy více užít v údolích. A v jednom takovém údolí je i nádherné jezero. Lake Diablo. Voda v něm je naprosto průzračná, ale při pohledu z výšky je naprosto zelená.

Takové ty jarní procházky

Nejsevernější silnice vedoucí přes Kaskádové pohoří je North Cascades Highway 20. Silnice se na zimu zavírá, ale my jsme měli štěstí a zprůjezdnili ji den před námi, a tak nás vytáhla až do samotného srdce Kaskádového pohoří. V plánu bylo dostat se do nejvyššího bodu jménem Washington Pass, odkud vedl mírně prošlápnutý trail, který nás přivedl na vyhlídku s takovým rozhledem, že by strčil do kapsy i 360° kameru. Blankytně modrá obloha, zářivě bílý sníh, granitově šedé štíty okolních velikánů.

Krásný den v údolí Icicle Creek

Naše esíčko přes Kaskádové pohoří jsme pak stočili dále na jih a dostali se do Wenatcheejského národního lesa, konkrétně k řece Icicle. Jejích břehů jsme se drželi už od městečka Leavenworth, které je jakýmsi skanzenem německých přistěhovalců. Podél celého údolí rozbouřené řeky Icicle je nespočet možností vyrazit na traily a ferraty, prostě ráj. Další den jsme se zajeli podívat do Seattlu, města kávy. Ačkoliv je Seattle snad ještě větší paráda než Vancouver, tak zářivé ledovce v dáli nás lákaly zpět k sobě. Byl čas odebrat se na Mount Rainier, zlatý a nejvyšší hřeb Kaskádového pohoří.

Dálková cesta Te Araroa, protíná severní cíp Nového Zélandu (Cape Reinga) s tím jižním (Bluff). Cestu půjdu obráceně, protože vycházím relativně pozdě a potřebuji ji stihnout přejít do zélandské zimy, tedy do června. Nikdo mi nedoporučoval trávit zimní období v Alpách na jižním ostrově.

Te Araroa je právem nazývaná jednou z nejkrásnějších, ale také nejobtížnějších dálkových cest na světě. Čeká mě 3000 km dlouhá cesta pyšnící se 100 km převýšením v nádherné zélandské krajině. Příroda se ukáže ve všech svých barvách – putování džunglí mezi kauri stromy, jež dokonale tvoří iluzi prehistorického lesa, dále dlouhé plážové úseky po známé Ninety Mile Beach nebo např. cesta kolem vulkánů v Národním parku Tongario či strmé stoupání a klesání po hřebenech novozélandských Alp. Jednoduše krásná cesta skrz „Středozem“.

A co jsme po cestě zažili a co se nám přihodilo:

• projeli jsme Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Albánii, Montenegro, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Itálii a Švýcarsko
• v zahraničí jsme najeli dle našich propočtů 18 412 km – nejvíce kiláků jsme najeli v Řecku
• nakrmili jsme několik hladových toulavých psů
• dodržujeme předpokládaný rozpočet na jídlo (150 Kč / den / 2 os.)
• pitnou vodu si čepujeme tam, kde je to možné a neplatíme za ní
• málem jsem šlápla na hada – 2x !
• zdolali jsme několik vrcholů
• koupali jsme se v termálním pramenu, kde se při zkouškách zrelaxovával Herkules
• byli jsme v nejkrásnějším podzemním místě na zemi
• prolezli jsme zasněženou soutěskou a až potom zjistili, že tam byl zákaz vstupu
• koupali jsme se v osmi stupňové tyrkysové Soče, ale jen chvíli
• ve Švýcarsku jsme skoro zdolali ledovec (překazilo nám to počasí)
• matlali jsme na sebe bahno v termálních loužích v Bulharsku
• koupali se na nejhezčích plážích Evropy
• zdolali jsme visutý most ve Švýcarsku
• zvládli jsme spaní na divoko i v Chorvatsku
• pozorovali jsme dechberoucí západy slunce na Lefkádě

Teď už je čas připnout si sněžnice a jít se s námi podívat do Laponska, které láká především na panenskou přírodu, polární záři, tisíce jezer a miliony saun. V těch nekonečných lesích, pláních a kopcích ale žijí i lidé a nejvíce v měste Rovaniemi. Rovaniemi je vstupní branou do polárního kraje a nabízí všechno z Laponska pěkně na jednom místě. Například takový Hotel Santa Claus se saunou na střeše a s výhledem na polární záři.

V rámci výpravy jsme stihli celkem tři národní parky – Risintunturi, Pallas-Yllästunturi a Pyhä-Luosto. Každý je jiný, ale jedno mají společné – přetékají dobrodružstvím. V jejich panenské přírodě totiž můžete uprostřed divočiny strávit tolik času, kolik budete chtít, a rozhodně se nebudete nudit. Tisíce smrků se střídají s březovými háji a z království subarktického lesa můžete vystoupat na holé kopce tunturi a z nich si užívat výhledy na nekonečně pohádkovou pustinu. Příroda v Laponsku není to jediné, co vám připomene pohádku.

Noci totiž budete trávit daleko od civilizace v malebně zasněžených chaloupkách, ve kterých se dokonale odpojíte od okolního světa. Ve srubech se svítí svíčkami a usíná se při pohledu do hřejícího krbu. Tratě jsme volili v podstatě až na místě, ale o každé jsme si jejím konci říkali, že to byl snad ten nejlepší trail na sever od Liberce. Počasí bylo relativně přívětivé, zažili jsme slunečné dny i vánice, ale to nejdůležitější bylo to, že měsíc si to po celou dobu našeho pobytu připravoval na úplněk. Den tak měl díky měsíčnímu svitu odhadem takových 24 hodin. Za běžných okolností bychom nebyli úplně nadšeni, pokud bychom stáli o půlnoci ztraceni na bílých pláních v -15 °C. Jenže tady jsme si vychutnávali každou minutu plnými doušky a hřála nás hvězdná obloha a polární záře nad námi.  Vlastně jsme byli rádi, že bloudíme a nechtěli jsme, aby to skončilo. Jenže vše má svůj čas a srub, ve kterém jsme měli přespat, jsme nakonec našli. Zde je na místě říci, jak vlastně došlo k tomu, že se tak zkušený oddíl polárníků mohl ztratit. Ano, tušíte správně, nebylo to naší vinnou. Někdo otočil ukazatel.

Do Osla jsme tedy vyrazili stopem. Mačky, cepíny a cedule s obrázkem ledního medvěda, no kdo by tyto dva dobrodruhy nepopovezl?

Na Špicberkách leží staré ruské město, jež po ukončení těžby černého uhlí zůstalo opuštěné. A přesně to byl náš cíl. Dojít pěšky do města duchů Pyramiden. Hrozí střetnutí s ledním medvědem, proto si půjčujeme dvě zbraně a nakonec i psa. Sibiřský husky Rudek byl významným členem naší výpravy.

Zbraně, granule pro psa, jídlo na dva týdny pro nás, vybaven… naše batohy pokořovaly hranici 30 kilo. Každý gram hrál roli. A právě váha byl jeden z hlavních faktorů při výběru stanu. I díky tomu padla volba na Hawk 2. Tato vlajková loď Hannahu váží jen 2 kila!

Hned první den nás sever přivítal velmi silným větrem a my tak měli možnost ověřit stabilitu stanu. Díky podlouhlému tvaru jej bylo třeba postavit po směru větru. Tříprutový stan obstál první zkoušku a my se utvrdili v tom, že je to jedna z mála jistot, kterou na cestě do Pyramidenu máme.

Čtrnáct hodin pochodu denně nebylo výjimkou. V těchto chvílích velkého vyčerpání jsme ocenili jednoduchost a rychlost stavby. Vnitřní stan se pomocí plastových háčku jednoduše připne k třem tyčím a tím se vypne. Tato fáze, jak se ze zmuchlané věci stane precizně vypnutý vnitřní stan, mě vždy bavila nejvíce. Přehodit tropiko, zacvaknout ho do rohů a už ho jen vypnout kolíky. Stavba zabere dvě minutky, dokonce i jeden člověk to hravě zvládne.

Zprvu jsme trochu zápasili s místem. Stan má totiž jen jednu velkou předsíň a je tedy třeba vytvořit si systém umístění batohů, bot a zároveň zachovat uličku pro pohodlný východ. Nebyl v tom však problém. I jako dva vysocí chlapi s plně naloženými batohy jsme se do stanu pěkně poskládali. Jen na našeho psa Rudeka v Hannahu nemysleli, my jim to ale promineme, stejně jsme potřebovali, aby venku odháněl lední medvědy.

Za tři měsíce života se náš Hawk 2 kromě na Špicberky stihl podívat i do Skotska, kde ustál největší zatěžkávací zkoušku – kousek od moře nás překvapila velká bouře a my se modlili, ať z toho útesu nesletíme. Vše drželo.

Z perónu plzeňského nádraží nastupujeme na spěšný vlak mířící směr Železná Ruda. Necháváme se dovézt na zastávku Hamry – Hojsova stráž. Nikoho nepřekvapí, že po necelém kilometru už scházíme z vyznačené trasy a hned první den si cestu prodlužujeme nejméně o hodinu. Sobota a neděle se nese ve znamení úporného vedra a nekonečných asfaltových cest, ale za odměnu se nám ukazují krásné scenérie šumavské krajiny – ať už vodopád Bílá Strž, Černé a Čertovo jezero nebo Poledník. Druhý den pak usínáme v nouzovém nocovišti kousíček od vesničky Modravy. Pondělní ráno nás probouzí hromy a blesky. Průtrže byly docela dost silné, ale Hannah stan obstál. Počasí se během celého pondělí nelepšilo. Černou horu, pramen Vltavy a Bučinu jsme viděli v hustém náručí mlhy, za neustálého poryvu větru a deště zpoza ponča.

Po ničím nerušeném spánku na nouzovém nocovišti Strážné jsme měli polovinu pochodu za sebou. Stále se držíme červené značky, která nás před polednem dovede do Nového údolí. To jsme po chvilce odpočinku pasovali na ráj na zemi. Dalším cílem byl vrchol hory Třístoličníku, který se nám podařilo minout o čtyři kilometry. Po nahození GPS zjišťujeme naši zacházku, stíráme zbytečně vyrašený pot z čel a vracíme se. Po najití správné odbočky nás čeká jeden z nejkrásnějších výstupů. Malá úzká cestička, kameny, nádherné výhledy a hlavně žádný asfalt! Po výstupu téměř nedotčenou krajinou nás trošku profackuje vrchol Třístoličníku v podobě nechutně velké invaze ,,turistů“. Rychle tedy utíkáme směr Plechý, kam už žádná silnice nevede. Nejvyšší vrchol Šumavy zdoláváme během hodinky, ladíme selfiečko s vlajkou Hannah Grantu a pak už scházíme po žluté dolů.  Ta během pár kroků končila a vyměnila ji trasa na vlastní nebezpečí k Plešnému jezeru a nouzovému nocovišti dva kilometry pod ním. Po uvaření večeře pondělní a úterní den nominujeme na nejkrásnější části přechodu, za čímž si pak stojíme i po ujití celé trasy.

Poslední dva dny pak již zdoláváme poslední kopečky jako Smrčinu, Hraničník a dostáváme se k českému moři – Lipnu. Ve čtvrtek 1. září v 15.50 přicházíme do Lipna nad Vltavou a stvrzujeme ujití 160 km.

Naším domovem se stal kemp Täsch, odkud jsme přes Zermatt vyrazili na aklimatizační túru na Breithorn. Cestu jsme si ulehčili lanovkou na Klein Matterhorn, odkud jsme pokračovali přímo na Breithorn. Dále jsme pokračovali po hřebeni Breithornu, který byl nádherně exponovaný, a mé srdce fakt plesalo.  Z hřebene jsme pokračovali krátkou ledovcovou túrou, kde jsem měl paradoxně větší strach než nahoře.

V úterý bylo naším cílem dostat se pod Matterhorn a najít místo k noclehu. Chatu Hörnli jsme zavrhli, protože bez hvězd nad hlavou to prostě není ono. Vydali jsme se lanovkou na Schwarzsee, kde jsme navštívili kapličku Panenky Marie Sněžné. S nadmořskou výškou řídla i hustota turistů a my došli až k rozcestníku pod chatou Hörnli. Pak pomalu sestupujeme do oblasti, kde můžeme přespat legálně. Byla potřeba usnout relativně brzy.

Labyrintem ve svižném tempu

Den D. zvoní budík, vaříme, balíme se, schováváme věci na spaní pod kameny a jdeme. Před pátou ranní nasazujeme sedáky u chaty Hörnli.  Světla ostatních vidíme kus nad námi. Byl jsem překvapen ostřejším začátkem, ale situace se uklidňuje na nejméně hodinu v kamenném labyrintu Matterhornu. Najít správnou cestu není úplná hračka. Před Solvay doháníme první páry a odtud již nejdeme sami až na vrchol. Postupně přibývá sněhu, nasazujeme mačky a začíná se přiostřovat. Sněhové pole si maximálně užívám. Ještě před vrcholem se mi plní další sen.  Strmý svah, mačky na nohou a cepín v ruce, do toho mě místy osvěží kousky drceného ledu od skupinek nad námi… famózní. Pak přišel asi nejsložitější úsek, který je pro jistotu dobře pokryt konopnými lany. Sešla se kombinace tempa, exponovaných míst a práce rukama, které by na tom mohly být lépe. Posledních pár set metrů na vrchol utíká neskutečně rychle. Strašně mě to baví, výhled je neskutečný, je teplo až vedro. Když se před Vojtou vynoří socha Sv. Bernarda, nevěřím, že jsme už nahoře. Svírá se mi hrdlo a za zády Vojty vypouštím slzu štěstí.

Tisíce metrů zpět do reality

Je 10.30 a stojím dojatý na vrcholu Matterhornu. Zvedá se vítr, ale je to úplně jedno. Vyšlo to! Sestup jde zpočátku rychle. Na chvíli všechny zastavil podivný ruch. Pár desítek metrů nalevo padá poměrně hodně kamení. Názorná ukázka toho, co se všude píše o rizicích na Matterhornu. Není se ale čemu divit, jelikož sluníčko už kopec nahřálo a v místě pádu kamení teče solidní potůček. Pod námi se nebezpečně blíží chata Hörnli a roste chuť na jedno pivo. Před 16. hodinou si ťukáme s Vojtou plechovkami, brzy však vyrážíme a sestupujeme asi ještě tři hodiny, než se ocitneme o 3.500 metrů níže v Zermattu. Zde probíhala obrovská párty. Všude lidé s Matterhornem na triku a s pivem v ruce, a my dva jsme pro ostatní působili jako naprosté zjevení. Těžce rozdýcháváme tento návrat do reality a probíjíme se davem. Do kempu přijíždíme až se soumrakem a s nádherným pocitem.

Řekněme, že jsme se s Terkou viděly třeba 6x a vyrazily na cestu. Skoro jsme se neznaly, ale něco mi říkalo, že to bude všechno v pohodě. Vyrazily jsme z jedné benzíny nedaleko Plzně, kde jsme objevily krásu a jednoduchost stopování. Hned první dotázaný nás hodil na Rudnou a tam odtud jsme to během chvilky fičely do Brna. Pár dní jsme pobyly na Moravě. Následoval přesun do Tater, kam už jsme se děsně těšily. Měly jsme štěstí, protože jeden pan řidič nás svezl v podstatě od hranic se Slovenskem až do Tater do kempu, kam jsme potřebovaly. V Tatrách jsme podnikaly jednodenní výlety a užívaly si kopečky, maliny, kamzíky, západy slunce, vrtulníky, mrkaly jsme na sexy záchranáře a piloty, dokonce neplánovaně přespaly na Zbojnické chatě, protože už bychom nestihly dojít dolů do kempu. Ale za to ráno nahoře v horách to stálo!

Byl čas se přesunout do divočejších hor, do nejvyššího pohoří v Rumunsku Fagaraš. Nakoupily jsme další zásoby jídla, takže k dvaceti kilům na zádech si připočtěte dalších pět a čekal nás týden v divočině, přechod přes hřeben pohoří, spaní ve stanech a vaření na plynové bombě.

Celkem jsme v horách s veškerou výbavou na zádech byly devět dní. Ušly jsme asi 100 kilometrů, vystoupaly desítky kopečků, potkaly jsme divoké koně, osly, ovečky a bači, divoké psy i medvěda. Měly jsme namířeno ještě k Černému moři, trošku zrelaxovat a jen tak nic nedělat. Jely jsme do vesnice s název Vama Veche, o které nám říkali, že je to takové trochu hippie místo. Na cestě zpátky jsme měly neuvěřitelné štěstí při stopování. V miniaturní vesničce v Rumunsku jsme stoply kluka, který jel do Norska. My v tu chvíli potřebovaly do města asi 100 km vzdáleného, ale během pár minut jsme mu zkoukly navigaci a lehce naznačily, jestli by nás nechtěl hodit o 1100 kilometrů dál. Svezl nás teda až do Prahy a naše maminky pěkně koukaly, když jsme se zjevily doma o 3 dny dřív, než bylo plánováno. Zkrátka a dobře, máme za sebou super dobrodružný měsíc, milion zážitků a hlavně celá tahle horalská zkušenost byla neuvěřitelná.