SDÍLÍME VAŠI RADOST

Když jsme v roce 2016 spustili náš Hannah Grant, rozdali jsme outdoorové vybavení mezi 25 vybraných projektů. A obrovský zájem, mnoho nádherných, dechberoucích fotek a vaše úsměvy a nadšení pro Hannah Grant nás nadchly a my jsme se rozhodli v tomto projektu, který se stal naší srdeční záležitostí, pokračovat

Preloader

HANNAH GRANT 2018

CESTUJSEMNOU- GR5 

GR 5 byla boj! Ale byl to boj krásný! Když píši tyto řádky, stále mě trošku bolí kolena. Taková příjemná připomínka, že Alpy nás nenechaly projít jen tak!

GR 5 tedy začíná přímo u Ženevského jezera, na hranicích Švýcarska a Francie. A hned první etapa dává všem na srozuměnou, že se trasa bude ze všech sil snažit, aby všichni nápadu překonat francouzské Alpy právě trasou GR 5 litovali!

První etapa měřila sice jen 16 km, ale převýšení bylo víc než dostatečné, 1870 v. m. stoupání a 1225 v. m. klesání. A podobně to bylo celu cestu až do Nice. Následující týdny už byly jen lepší. Zvykli jsme si chodit spát před setměním a vstávat po svítání. Svaly si zvykly na každodenní chůzi, záda na tu zátěž v podobě batohu a my už se radovali i během výstupů! Největší radost ale vždycky byla až na vrcholu! Často jsme dokonce měli to štěstí, že jsme už během konce jednoho dne viděli tu krásu, co nás čekala následující den. Někdy dokonce i několik následujících dnů!

Čím víc se člověk blíží k cíli, tím víc se těší na úspěšné zakončení trasy. A proto je potřeba ani na tom konci nespěchat, udělat si čas i na odpočinek, a hlavně si vychutnat skutečnost, že když vše vyjde, tak za pár dní konečně přejdeme celé ty francouzské Alpy vlastními silami. A že to bude jeden z těch zážitků, co nás budou hřát u srdce a dobíjet mu energii ještě hodně dlouho! A právě proto jsme do Nice vstoupili za svítání. Po poslední noci na GR 5, kterou jsme strávili pod širákem a symbolicky přímo v prachu cesty, která nás úspěšně provedla celými francouzskými Alpami. A na které jsme strávili krásných dlouhých 31 dnů.

DISCOVER NOW  – KANADA

Všude dobře, na severozápadě nejlíp. Pacific Northwest je region na západě Severní Ameriky, do kterého jsou nejčastěji zahrnovány americké státy Washington, Oregon a kanadská provincie Britská Kolumbie naše cesta měla dva státy, dva stany, 14 dní a čtyři členy.

Mount Baker, mistr světa ve sněhu

Z Vancouveru (o kterém nesmíme zapomenout dodat – jeďte tam!) jsme se vydali na jih, kde jsme brzy narazili na hranice s USA. Ty jsme zdolali s lehkostí dvacetitunového jeřábu a hned za nimi jsme se vydali do srdce hřebene – pod ledovec Mount Baker, kde je nejvíce sněhu na světě. Přímo na kopec jménem Artist Point, ze kterého je asi nejlepší pohled na okolní ledovce Baker a Shuksan.

National Park and Go!

Průsmykem v Kaskádovém pohoří jsme se dostali až do Národního parku Severní Kaskády. Hřebeny v národním parku dosahují 2 800 metrů, takže byly pod sněhem, jarní hikování si lze tedy více užít v údolích. A v jednom takovém údolí je i nádherné jezero. Lake Diablo. Voda v něm je naprosto průzračná, ale při pohledu z výšky je naprosto zelená.

Takové ty jarní procházky

Nejsevernější silnice vedoucí přes Kaskádové pohoří je North Cascades Highway 20. Silnice se na zimu zavírá, ale my jsme měli štěstí a zprůjezdnili ji den před námi, a tak nás vytáhla až do samotného srdce Kaskádového pohoří. V plánu bylo dostat se do nejvyššího bodu jménem Washington Pass, odkud vedl mírně prošlápnutý trail, který nás přivedl na vyhlídku s takovým rozhledem, že by strčil do kapsy i 360° kameru. Blankytně modrá obloha, zářivě bílý sníh, granitově šedé štíty okolních velikánů.

Krásný den v údolí Icicle Creek

Naše esíčko přes Kaskádové pohoří jsme pak stočili dále na jih a dostali se do Wenatcheejského národního lesa, konkrétně k řece Icicle. Jejích břehů jsme se drželi už od městečka Leavenworth, které je jakýmsi skanzenem německých přistěhovalců. Podél celého údolí rozbouřené řeky Icicle je nespočet možností vyrazit na traily a ferraty, prostě ráj. Další den jsme se zajeli podívat do Seattlu, města kávy. Ačkoliv je Seattle snad ještě větší paráda než Vancouver, tak zářivé ledovce v dáli nás lákaly zpět k sobě. Byl čas odebrat se na Mount Rainier, zlatý a nejvyšší hřeb Kaskádového pohoří.

MÁRA MAŘÍK  – TE ARAORA TRAIL 

Novým Zélandem od jihu k severu – pěšky. Na podzim roku 2017 nás oslovil velmi pozitivní a energický Martin Mařík s nápadem přejít Nový Zéland po světově známé stezce Te Araora, a to pouze v doprovodu svého milovaného ukulele. Jedna z nejkrásnějších, ale taky nejobtížnějších dálkových tras – 3000 km – mu byla obrovskou výzvou a samozřejmě velkým snem!

Dálková cesta Te Araroa, protíná severní cíp Nového Zélandu (Cape Reinga) s tím jižním (Bluff). Cestu půjdu obráceně, protože vycházím relativně pozdě a potřebuji ji stihnout přejít do zélandské zimy, tedy do června. Nikdo mi nedoporučoval trávit zimní období v Alpách na jižním ostrově.

Te Araroa je právem nazývaná jednou z nejkrásnějších, ale také nejobtížnějších dálkových cest na světě. Čeká mě 3000 km dlouhá cesta pyšnící se 100 km převýšením v nádherné zélandské krajině. Příroda se ukáže ve všech svých barvách – putování džunglí mezi kauri stromy, jež dokonale tvoří iluzi prehistorického lesa, dále dlouhé plážové úseky po známé Ninety Mile Beach nebo např. cesta kolem vulkánů v Národním parku Tongario či strmé stoupání a klesání po hřebenech novozélandských Alp. Jednoduše krásná cesta skrz „Středozem“.

 

HANNAH GRANT 2017

EAGLES ON A TRIP – A TREK IN EAGLES  NA CESTÁCH – SLOVINSKO

Tříčlenný tým Markéta, Michal a Vítek (obytná dodávka) se rozhodli změnit svůj život a opustit denní stereotyp. Začali dělat to, co je baví – cestovat, kempovat, poznávat nová místa, lidi, zkrátka skutečně žít. Svobodně spolu procestovali za více jak rok téměř celou Evropu.

A co jsme po cestě zažili a co se nám přihodilo:

  • projeli jsme Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Albánii, Montenegro, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Itálii a Švýcarsko
  • v zahraničí jsme najeli dle našich propočtů 18 412 km – nejvíce kiláků jsme najeli v Řecku
  • nakrmili jsme několik hladových toulavých psů
  • dodržujeme předpokládaný rozpočet na jídlo (150 Kč / den / 2 os.)
  • pitnou vodu si čepujeme tam, kde je to možné a neplatíme za ní
  • málem jsem šlápla na hada – 2x !
  • zdolali jsme několik vrcholů
  • koupali jsme se v termálním pramenu, kde se při zkouškách zrelaxovával Herkules
  • byli jsme v nejkrásnějším podzemním místě na zemi
  • prolezli jsme zasněženou soutěskou a až potom zjistili, že tam byl zákaz vstupu
  • koupali jsme se v osmi stupňové tyrkysové Soče, ale jen chvíli
  • ve Švýcarsku jsme skoro zdolali ledovec (překazilo nám to počasí)
  • matlali jsme na sebe bahno v termálních loužích v Bulharsku
  • koupali se na nejhezčích plážích Evropy
  • zdolali jsme visutý most ve Švýcarsku
  • zvládli jsme spaní na divoko i v Chorvatsku
  • pozorovali jsme dechberoucí západy slunce na Lefkádě

DISCOVER NOW – LAPONSKO

Na konci léta, při nákupu letenek, se všechno zdálo zalité sluncem a nás ani ve snu nenapadlo, že bychom snad během následujících měsíců zapochybovali, zda do Laponska, subarktické oblasti ve Finsku, v zimě odjedeme. Nicméně stalo se tak. Najednou jsme potřebovali sluníčko, pláže a palmy. A tak jsme si chtěli vyměnit letenky do Laponska za letenky na Bali. Naštěstí nám aerolinky překazily plány. Dnes již víme, že cesta do Laponska bylo to nejlepší rozhodnutí.

Teď už je čas připnout si sněžnice a jít se s námi podívat do Laponska, které láká především na panenskou přírodu, polární záři, tisíce jezer a miliony saun. V těch nekonečných lesích, pláních a kopcích ale žijí i lidé a nejvíce v měste Rovaniemi. Rovaniemi je vstupní branou do polárního kraje a nabízí všechno z Laponska pěkně na jednom místě. Například takový Hotel Santa Claus se saunou na střeše a s výhledem na polární záři.

V rámci výpravy jsme stihli celkem tři národní parky – Risintunturi, Pallas-Yllästunturi a Pyhä-Luosto. Každý je jiný, ale jedno mají společné – přetékají dobrodružstvím. V jejich panenské přírodě totiž můžete uprostřed divočiny strávit tolik času, kolik budete chtít, a rozhodně se nebudete nudit. Tisíce smrků se střídají s březovými háji a z království subarktického lesa můžete vystoupat na holé kopce tunturi a z nich si užívat výhledy na nekonečně pohádkovou pustinu. Příroda v Laponsku není to jediné, co vám připomene pohádku.

Noci totiž budete trávit daleko od civilizace v malebně zasněžených chaloupkách, ve kterých se dokonale odpojíte od okolního světa. Ve srubech se svítí svíčkami a usíná se při pohledu do hřejícího krbu. Tratě jsme volili v podstatě až na místě, ale o každé jsme si jejím konci říkali, že to byl snad ten nejlepší trail na sever od Liberce. Počasí bylo relativně přívětivé, zažili jsme slunečné dny i vánice, ale to nejdůležitější bylo to, že měsíc si to po celou dobu našeho pobytu připravoval na úplněk. Den tak měl díky měsíčnímu svitu odhadem takových 24 hodin. Za běžných okolností bychom nebyli úplně nadšeni, pokud bychom stáli o půlnoci ztraceni na bílých pláních v -15 °C. Jenže tady jsme si vychutnávali každou minutu plnými doušky a hřála nás hvězdná obloha a polární záře nad námi.  Vlastně jsme byli rádi, že bloudíme a nechtěli jsme, aby to skončilo. Jenže vše má svůj čas a srub, ve kterém jsme měli přespat, jsme nakonec našli. Zde je na místě říci, jak vlastně došlo k tomu, že se tak zkušený oddíl polárníků mohl ztratit. Ano, tušíte správně, nebylo to naší vinnou. Někdo otočil ukazatel.

 

ONDŘEJ ŠPERKA – ZA HRANICÍ KOMFORTU

Dost bylo východu, letos na sever. Náš milovaný sever. Naše vysněné Špicberky. Co by to bylo za cestu bez přespávání v příkopech a lesích za benzínkami.

Do Osla jsme tedy vyrazili stopem. Mačky, cepíny a cedule s obrázkem ledního medvěda, no kdo by tyto dva dobrodruhy nepopovezl?

Na Špicberkách leží staré ruské město, jež po ukončení těžby černého uhlí zůstalo opuštěné. A přesně to byl náš cíl. Dojít pěšky do města duchů Pyramiden. Hrozí střetnutí s ledním medvědem, proto si půjčujeme dvě zbraně a nakonec i psa. Sibiřský husky Rudek byl významným členem naší výpravy.

Zbraně, granule pro psa, jídlo na dva týdny pro nás, vybaven… naše batohy pokořovaly hranici 30 kilo. Každý gram hrál roli. A právě váha byl jeden z hlavních faktorů při výběru stanu. I díky tomu padla volba na Hawk 2. Tato vlajková loď Hannahu váží jen 2 kila!

Hned první den nás sever přivítal velmi silným větrem a my tak měli možnost ověřit stabilitu stanu. Díky podlouhlému tvaru jej bylo třeba postavit po směru větru. Tříprutový stan obstál první zkoušku a my se utvrdili v tom, že je to jedna z mála jistot, kterou na cestě do Pyramidenu máme.

Čtrnáct hodin pochodu denně nebylo výjimkou. V těchto chvílích velkého vyčerpání jsme ocenili jednoduchost a rychlost stavby. Vnitřní stan se pomocí plastových háčku jednoduše připne k třem tyčím a tím se vypne. Tato fáze, jak se ze zmuchlané věci stane precizně vypnutý vnitřní stan, mě vždy bavila nejvíce. Přehodit tropiko, zacvaknout ho do rohů a už ho jen vypnout kolíky. Stavba zabere dvě minutky, dokonce i jeden člověk to hravě zvládne.

Zprvu jsme trochu zápasili s místem. Stan má totiž jen jednu velkou předsíň a je tedy třeba vytvořit si systém umístění batohů, bot a zároveň zachovat uličku pro pohodlný východ. Nebyl v tom však problém. I jako dva vysocí chlapi s plně naloženými batohy jsme se do stanu pěkně poskládali. Jen na našeho psa Rudeka v Hannahu nemysleli, my jim to ale promineme, stejně jsme potřebovali, aby venku odháněl lední medvědy.

Za tři měsíce života se náš Hawk 2 kromě na Špicberky stihl podívat i do Skotska, kde ustál největší zatěžkávací zkoušku – kousek od moře nás překvapila velká bouře a my se modlili, ať z toho útesu nesletíme. Vše drželo.

HANNAH GRANT 2016

PŘECHOD ŠUMAVY S ROZÁRKOU 

JJe to už pár let, co se nám v hlavě usídlil plán přejít Šumavu. Trasa má bez bloudění nějakých 160 km. Začíná kousek od Nýrska, konkrétně z Hojsovy Stráže a končí v Lipně nad Vltavou. Každý rok se ale na poslední chvíli výprava zhatila. Jednou to bylo Julčino nalomené zdraví, pak pořízení malé chlupaté koule Rózy, která by přechod ve čtyřech měsících nezvládla, povodně, a ta kdále, a tak dále, ale letos se nám to konečně povedlo.

Z perónu plzeňského nádraží nastupujeme na spěšný vlak mířící směr Železná Ruda. Necháváme se dovézt na zastávku Hamry – Hojsova stráž. Nikoho nepřekvapí, že po necelém kilometru už scházíme z vyznačené trasy a hned první den si cestu prodlužujeme nejméně o hodinu. Sobota a neděle se nese ve znamení úporného vedra a nekonečných asfaltových cest, ale za odměnu se nám ukazují krásné scenérie šumavské krajiny – ať už vodopád Bílá Strž, Černé a Čertovo jezero nebo Poledník. Druhý den pak usínáme v nouzovém nocovišti kousíček od vesničky Modravy. Pondělní ráno nás probouzí hromy a blesky. Průtrže byly docela dost silné, ale Hannah stan obstál. Počasí se během celého pondělí nelepšilo. Černou horu, pramen Vltavy a Bučinu jsme viděli v hustém náručí mlhy, za neustálého poryvu větru a deště zpoza ponča.

Po ničím nerušeném spánku na nouzovém nocovišti Strážné jsme měli polovinu pochodu za sebou. Stále se držíme červené značky, která nás před polednem dovede do Nového údolí. To jsme po chvilce odpočinku pasovali na ráj na zemi. Dalším cílem byl vrchol hory Třístoličníku, který se nám podařilo minout o čtyři kilometry. Po nahození GPS zjišťujeme naši zacházku, stíráme zbytečně vyrašený pot z čel a vracíme se. Po najití správné odbočky nás čeká jeden z nejkrásnějších výstupů. Malá úzká cestička, kameny, nádherné výhledy a hlavně žádný asfalt! Po výstupu téměř nedotčenou krajinou nás trošku profackuje vrchol Třístoličníku v podobě nechutně velké invaze ,,turistů“. Rychle tedy utíkáme směr Plechý, kam už žádná silnice nevede. Nejvyšší vrchol Šumavy zdoláváme během hodinky, ladíme selfiečko s vlajkou Hannah Grantu a pak už scházíme po žluté dolů.  Ta během pár kroků končila a vyměnila ji trasa na vlastní nebezpečí k Plešnému jezeru a nouzovému nocovišti dva kilometry pod ním. Po uvaření večeře pondělní a úterní den nominujeme na nejkrásnější části přechodu, za čímž si pak stojíme i po ujití celé trasy.

Poslední dva dny pak již zdoláváme poslední kopečky jako Smrčinu, Hraničník a dostáváme se k českému moři – Lipnu. Ve čtvrtek 1. září v 15.50 přicházíme do Lipna nad Vltavou a stvrzujeme ujití 160 km.

 

LUKÁŠ KNYBEL – MATTERHORN

Lukášovo cílem se stala jedna z nejkrásnějších a nejpopulárnějších hor Evropy – Matterhorn. Táta dvou dětí, manžel, samozřejmě s prací na plný úvazek, si dokázal ukrojit cenný čas a pilně trénoval na náročný výstup. Splnil si cestovatelský sen a svoje 30. narozeniny slavil ve společnosti mountain guida na vrcholu Matterhornu.

Naším domovem se stal kemp Täsch, odkud jsme přes Zermatt vyrazili na aklimatizační túru na Breithorn. Cestu jsme si ulehčili lanovkou na Klein Matterhorn, odkud jsme pokračovali přímo na Breithorn. Dále jsme pokračovali po hřebeni Breithornu, který byl nádherně exponovaný, a mé srdce fakt plesalo.  Z hřebene jsme pokračovali krátkou ledovcovou túrou, kde jsem měl paradoxně větší strach než nahoře.

V úterý bylo naším cílem dostat se pod Matterhorn a najít místo k noclehu. Chatu Hörnli jsme zavrhli, protože bez hvězd nad hlavou to prostě není ono. Vydali jsme se lanovkou na Schwarzsee, kde jsme navštívili kapličku Panenky Marie Sněžné. S nadmořskou výškou řídla i hustota turistů a my došli až k rozcestníku pod chatou Hörnli. Pak pomalu sestupujeme do oblasti, kde můžeme přespat legálně. Byla potřeba usnout relativně brzy.

Labyrintem ve svižném tempu

Den D. zvoní budík, vaříme, balíme se, schováváme věci na spaní pod kameny a jdeme. Před pátou ranní nasazujeme sedáky u chaty Hörnli.  Světla ostatních vidíme kus nad námi. Byl jsem překvapen ostřejším začátkem, ale situace se uklidňuje na nejméně hodinu v kamenném labyrintu Matterhornu. Najít správnou cestu není úplná hračka. Před Solvay doháníme první páry a odtud již nejdeme sami až na vrchol. Postupně přibývá sněhu, nasazujeme mačky a začíná se přiostřovat. Sněhové pole si maximálně užívám. Ještě před vrcholem se mi plní další sen.  Strmý svah, mačky na nohou a cepín v ruce, do toho mě místy osvěží kousky drceného ledu od skupinek nad námi… famózní. Pak přišel asi nejsložitější úsek, který je pro jistotu dobře pokryt konopnými lany. Sešla se kombinace tempa, exponovaných míst a práce rukama, které by na tom mohly být lépe. Posledních pár set metrů na vrchol utíká neskutečně rychle. Strašně mě to baví, výhled je neskutečný, je teplo až vedro. Když se před Vojtou vynoří socha Sv. Bernarda, nevěřím, že jsme už nahoře. Svírá se mi hrdlo a za zády Vojty vypouštím slzu štěstí.

Tisíce metrů zpět do reality

Je 10.30 a stojím dojatý na vrcholu Matterhornu. Zvedá se vítr, ale je to úplně jedno. Vyšlo to! Sestup jde zpočátku rychle. Na chvíli všechny zastavil podivný ruch. Pár desítek metrů nalevo padá poměrně hodně kamení. Názorná ukázka toho, co se všude píše o rizicích na Matterhornu. Není se ale čemu divit, jelikož sluníčko už kopec nahřálo a v místě pádu kamení teče solidní potůček. Pod námi se nebezpečně blíží chata Hörnli a roste chuť na jedno pivo. Před 16. hodinou si ťukáme s Vojtou plechovkami, brzy však vyrážíme a sestupujeme asi ještě tři hodiny, než se ocitneme o 3.500 metrů níže v Zermattu. Zde probíhala obrovská párty. Všude lidé s Matterhornem na triku a s pivem v ruce, a my dva jsme pro ostatní působili jako naprosté zjevení. Těžce rozdýcháváme tento návrat do reality a probíjíme se davem. Do kempu přijíždíme až se soumrakem a s nádherným pocitem.

RUMUNSKÉ  VÍLY – STOPEM DO RUMUNSKA

Dvě holky pod přezdívkou „rumunské víly“ vymyslely bláznivý cestovatelský nápad - stopem vyrazit do Rumunska a projít si na těžko Fagaraš a na cestě zpět i slovenské Tatry. Z holek, které se před cestou téměř neznaly, se stal obrovský dream team a nasbíraly mnoho zajímavých zážitků!

Řekněme, že jsme se s Terkou viděly třeba 6x a vyrazily na cestu. Skoro jsme se neznaly, ale něco mi říkalo, že to bude všechno v pohodě. Vyrazily jsme z jedné benzíny nedaleko Plzně, kde jsme objevily krásu a jednoduchost stopování. Hned první dotázaný nás hodil na Rudnou a tam odtud jsme to během chvilky fičely do Brna. Pár dní jsme pobyly na Moravě. Následoval přesun do Tater, kam už jsme se děsně těšily. Měly jsme štěstí, protože jeden pan řidič nás svezl v podstatě od hranic se Slovenskem až do Tater do kempu, kam jsme potřebovaly. V Tatrách jsme podnikaly jednodenní výlety a užívaly si kopečky, maliny, kamzíky, západy slunce, vrtulníky, mrkaly jsme na sexy záchranáře a piloty, dokonce neplánovaně přespaly na Zbojnické chatě, protože už bychom nestihly dojít dolů do kempu. Ale za to ráno nahoře v horách to stálo!

Byl čas se přesunout do divočejších hor, do nejvyššího pohoří v Rumunsku Fagaraš. Nakoupily jsme další zásoby jídla, takže k dvaceti kilům na zádech si připočtěte dalších pět a čekal nás týden v divočině, přechod přes hřeben pohoří, spaní ve stanech a vaření na plynové bombě.

Celkem jsme v horách s veškerou výbavou na zádech byly devět dní. Ušly jsme asi 100 kilometrů, vystoupaly desítky kopečků, potkaly jsme divoké koně, osly, ovečky a bači, divoké psy i medvěda. Měly jsme namířeno ještě k Černému moři, trošku zrelaxovat a jen tak nic nedělat. Jely jsme do vesnice s název Vama Veche, o které nám říkali, že je to takové trochu hippie místo. Na cestě zpátky jsme měly neuvěřitelné štěstí při stopování. V miniaturní vesničce v Rumunsku jsme stoply kluka, který jel do Norska. My v tu chvíli potřebovaly do města asi 100 km vzdáleného, ale během pár minut jsme mu zkoukly navigaci a lehce naznačily, jestli by nás nechtěl hodit o 1100 kilometrů dál. Svezl nás teda až do Prahy a naše maminky pěkně koukaly, když jsme se zjevily doma o 3 dny dřív, než bylo plánováno. Zkrátka a dobře, máme za sebou super dobrodružný měsíc, milion zážitků a hlavně celá tahle horalská zkušenost byla neuvěřitelná.